Turecko – nevšední a nezapomenutelný zážitek

Na začátku letošního roku jsem se přes sociální sítě a mé fotky zvířat a přírody seznámila s moc milou Turkyní, která mě po půl roce psaní pozvala k sobě do Turecka. Myslím, že by se spousta lidí bála, ne všichni jsou hodní a ne všem se dá věřit. Ta slečna je ale moc příjemná učitelka a já jí věřila. A tak jsem si do kalendáře zapsala datum 29.7. – 7.8. 2021 a začala se těšit. Byl to trochu risk, přiznávám, ale ten můj se vyplatil a dobře dopadl.

Byl to můj první let, rovnou s přestupem v Istanbulu, první dovolená, kdy jsem byla sama a ještě jsem letěla úplně do neznáma za někým, koho jsem v životě neviděla. Pro někoho by to bylo moc rizik a nešel by do toho. Mě to ale neodradilo a v Turecku jsem strávila nádherných a nejlepších 10 dní s úžasnými lidmi.

Samozřejmě jedna z mých prvních otázek zněla: „A můžu si vzít krátké šaty na ramínka?“ Problém to ale nebyl, jak mi bylo řečeno, a brzy jsem zjistila, západní část Turecka je dá se říct „poevropštěná“.

Abych začala popořadě. Let trval 2 hodiny 45 minut z Prahy do Istanbulu a pak hodinu do Izmiru, kde jsem se setkala s kamarádkou. Nakonec jsem si létání oblíbila, hlavně vznášení, kdy je to trochu jako na horské dráze. Jídlo a pití na palubě bylo také super. Schválně jsem si vybrala pro svůj první let kvalitní Turkish Airlines.

Hned co jsem vystoupila z letadla, padl na mě horký vzduch. Bylo asi 35 °C, to jsem ještě nevěděla, že bude hůř. Na začátku jsem hned zažila trošku nepříjemnou situaci, kdy na mě na letišti nikdo nečekal. Ale nepropadla jsem panice. Trošku mě štvalo, že zrovna na letišti nebyla Wi-fi a všechny okolní byly zaheslované. Tak jsem šla škemrat do nedaleké restaurace o heslo. Všechno naštěstí dobře dopadlo, já jsem se zkontaktovala s kamarádkou, která mezitím čekala na druhé straně letiště u mezinárodních letů, kdežto já byla u vnitrostátních, protože jsem letěla z Istanbulu.

Zažila jsem si jízdu metrem ke kamarádce domů. Metro je čisté, vzhledově podobné našemu, jen jezdí většinou po povrchu a nejezdí jen uvnitř měst. Díky tomu jsem mohla vidět hodně ulic, domů a společenských rozdílů, které normální turista nemusí vůbec zaznamenat. U nás takové rozdíly neuvidíte. Rozpadlé domy, chatrče a na druhé straně luxusní a čisté domy.

Milé přivítání

V Turecku je opravdu vedro a člověk musí často pít, ale pozor! Nepije se zde kohoutková voda, ale kupuje se balená – a je potřeba opravdu ve velkém, protože horko je všudypřítomné a někdy ani větráky nepomáhají (rozdmýchaný horký vzduch mi přišel snad ještě otravnější). Na hodně místech totiž kohoutková voda není pitná, ale i tam, kde zrovna je, ji lidé stejně nepijí, jsou zvyklí si ji kupovat. Překvapila mě ochota v autobuse, kde byla v ceně jízdenky i láhev s vychlazenou vodou.

Navštívila jsem i mešity, nelze do nich ale jen tak přijít, musela jsem počkat, než skončí modlitby pro muže. Část určená pro ženy je v mešitě pouze malá, ta mužská je mnohem větší, zdobnější, honosnější. Do mešity se musíte zout, je možnost si opláchnout nohy, uvnitř jsou čisté koberce, na kterých se klečí. Nevím, jestli jste někdy slyšeli zvuk svolávání na modlitby, ale je docela deprimující 😀 .

Mešita z bývalého kostela

V Turecku mají mimo jiné i křesťanské kostely, ale většina z nich byla předělána na mešity nebo pro jiné účely (viděla jsem kostel přeměněný na restauraci i technické muzeum plné aut).

Turecko žije v noci, to poznáte, že jste v lidnaté zemi. Přes den vám to ani nepřijde, zdálo se mi tam míň lidí než v Praze, jsou lépe rozprostřeni a také je pravdou – komu by se chtělo být ve 40 °C venku? Večer a v noci je příjemněji, i když pro mě stále teplo, třeba 28 nebo 30 °C. U nás byste se asi jen tak nesetkali s dětmi hrajícími si o půlnoci na hřišti. V noci jsou otevřené i cestovní kanceláře, kde jsme si kupovali jízdenku na autobus (v 10 hodin večer!). Je zde běžné posedávat dlouho do noci na trávníku v parku, v kavárně, v restauraci. Vládne příjemná atmosféra a všichni jsou milí, ale ne vlezlí.

Oblíbila jsem si večery, kdy jsme s přáteli seděli na trávě, jedli škeble, pili turecké pivo (které je překvapivě dobré, jedno se jmenuje Efes Pilsen – ano, receptura plzeňského piva a vážně mi chutnalo) a povídali si – anglicky, opravdu turecky neumím 😀 . Naučila jsem se pouze pár slov.

Merhaba – Ahoj, Dobrý den

Nasılsın? – Jak se máš?

İyiym – Dobře

Çok sıcak – Moc teplo🥵

Çok soğuk – Moc zima🥶

Teşekkürler – Děkuji

Rica ederim – Nemáš zač

Evet – Ano

Hayır – Ne

Seni seviyorum – Miluji tě

Su – Voda

Çay – Čaj

Bira – Pivo

Kuzen – Sestřenice

Kuzu – Jehněčí

Sigara – Cigareta

Okul – Škola

Otobüs – Autobus

A když už jsme u toho jídla a pití. Zkusila jsem samozřejmě tureckou kávu. Doma ji normálně nepiju, nechutná mi, ale v Turecku se mi zdála lepší. Byla v ní cítit zrníčka a opravdu člověka nakopne. Kromě vody je skvělý a osvěžující typicky turecká nápoj Ayran – kyselé mléko, přesněji jogurt s vodou. Samozřejmě jsem ho neznala a musela jsem tomu přijít na chuť, ale protože miluji mléko, brzy jsem si Ayran oblíbila a aktivně ho vyhledávala. Ale kokoreç neboli skopové vnitřnosti v tortille mě moc neuchvátili, určitě tomu dám příště ještě jednu šanci. Mezi oblíbená jídla patří také Sigara böreği, což jsou opékané závitky plněné masem, které jsem měla k obědu a dobře jsem se najedla.

Kebab chutná jinak a můžete si ho dát na mnoho způsobů (ne pouze v tortille či chlebu, ale i na špejli, na talíři s rýží nebo jinou přílohou) i různě kořeněný, ze skopového i kuřecího masa. Vepřové tu nečekejte, pro muslimy je nečisté. Čemu jsem ale úplně propadla byla turecká pizza – lahmacun [lahmadžun]. Placka z kynutého těsta, která je nahoře obložena mletým skopovým masem, zeleninou (hodně rajčat, paprika, cibule, česnek), petrželkou a dochucena citronovou šťávou. Konzumuje se smotaná do ruličky. Opravdu bezkonkureční chuť, chutnala mi popravdě víc než „normální“ pizza, kterou znám.

Lahmacun

Turci mají rádi husté polévky, které jsou často pikantnější, klidně si je dají i v noci. A tak jsem i o půlnoci ochutnávala místní kuchyni a poznávala tureckou kulturu.

Mezi další typická jídla patří baklava, což je sladký zákusek, který člověka zasytí. Nedá se ho sníst moc, protože je opravdu sladký, ale chutný. Turecký čaj jsem si oblíbila a pila ho často. Dostala jsem balení domů, ale ještě nevím, jak ho budu vařit, protože jsou potřeba dvě nádoby nad sebou (dole vře voda a nahoře se vaří čaj 15 minut, který se pak přes síto nalévá).

Baklava

Alkohol je v Turecku drahý, nejlevnější láhev vína jsem viděla za 350 Kč, mojito na pláži stálo 180 Kč, na což mě rychle přešla chuť 😀 . Ochutnala jsem ale raki – alkohol z hroznů dochucený anýzem, ředěný vodou, díky tomu má zakalenou bílou barvu.

---

Užila jsem si také moře, které bylo krásně čisté a teplota byla příjemná – i když vše se vám zdá studenější, když je venku 43 °C – opravdu, zažila jsem taková horka, která jsou i pro Turky nadprůměrná.

V té době tam řádily požáry, ale nejen kvůli suchu a horku, ale mnoho z nich bylo založeno úmyslně, teroristy… Jednou jedinkrát jsem se v Turecku bála, a to tehdy, když jsem z moře zpozorovala velký dým v nedalekém městě. Nakonec se ukázalo, že snad nebyl založen úmyslně, ale také to bylo hrozné. Počasí je docela neměnné, slunečno, déšť jen velmi málo (za svých 10 dní jsem ho nezažila). Jedno ráno jsem se probudila do zataženého dne. Bylo mi to divné, najednou změna?! Nedalo mi to a zeptala jsem se, jaká byla předpověď počasí pro dnešní den. Mělo být samozřejmě slunečno, nebylo. Nebylo totiž zataženo, byl to kouř, dým z velkého ohně, který se vznítil ve městě vzdáleném 40 km!

Ale nenechte se zmást, dovolená to byla úžasná. Navštívila jsem krásná místa, památky i přírodu a našla si nové přátele, kteří jsou moc milí, vstřícní a dobrosrdeční. Cítila jsem se tam moc příjemně a vítaně.

Izmir (dříve Smyrna) je nejstarší křesťanské město světa, má zhruba 3 miliony obyvatel a leží přímo u moře. Má vlastní letiště a je oblíbenou turistickou destinací.

Mustafa Kemal Atatürk – bývalý turecký vojevůdce a státník, zakladatel a první prezident Turecké republiky; dodnes je v Turecku uctíván

Ayvalik

Cunda Island [džunda] – domky po Řecích

Spil Dağı – hora Spil u města Manisa, vápencové pohoří. Bylo poznat, že jsme v horách, teplota byla o poznání příjemnější.

Cikády slyšíte opravdu všude

Efes – antické město zařazené na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO, Artemidin chrám patří mezi 7 divů starověkého světa, dnes z něj bohužel zbyl pouze jeden sloup. Efes je opravdu rozlehlý a na evropské poměry tu nebyly davy turistů. Vstupné bylo pro Evropany hodně solidní – 300 Kč, pro zdejší obyvatele to ale není málo. Mají zde úplně jiný plat. Minimální mzda v Turecku není ani poloviční než v ČR. Ceny však nejsou o mnoho nižší. V ceně byl i vstup do domu Panny Marie, která zde údajně strávila poslední roky svého života. Vzdálený je od Efesu necelých 10 km, z časových důvodů jsme ho ale nenavštívili.

Celsova knihovna

Chrám sv. Panny Marie

Dovolená s místními vám dá úplně nejvíc! Já jsem neskutečně vděčná, že jsem měla štěstí na tak skvělé lidi. Kamarádka, její rodina i přátelé mě moc mile a vřele přijali a těšíme se na další shledání.